Cizinci v české Uniqa extralize mužů

autor: Jan Šritter 3.2.2017

S mírným odstupem a se svolením autora otiskujeme původní autorský článek Petra Klára původně publikovaný na VolleyForum18x9.

Blíží se termín 31.1. a tím uzávěrka soupisek v naší volejbalové extralize. Otázky, kdo z týmů ještě posílí, budou brzy zodpovězeny. Zalovit v domácích vodách je nemožné. Jediný velký úlovek se podařil Pražákům z ČZU v osobě “vousaté Ryby“ Jakuba Rybníčka, který usměrnil mladé pušky ke dvou vítězstvím a tudíž zamíchal kartami v bojích o play-off. Bohužel zas tolik Rybníčků v Čechách není a tak jediná cesta k posílení vede do zahraničí. V letošní sezóně jsme měli možnost po 15.kolech základní časti Uniqa extraligy vidět 35 cizinců.

Kladno-4, Karlovarsko-3, Liberec-3, Příbram-4, České Budějovice-3, Brno-4, Ostrava-1, Odolena Voda-5, Zlín-2, ČZU Praha-2, Benátky-1, Ústí-3

Ani jeden z českých manažerů nepřivedl svého cizince s představou, že bude leštit lavičku náhradníků. Jenom pro představu angažování takového hráče přijde na transferových poplatcích okolo 90 000,-Kč. Tolik stojí pouze to, že ho fyzicky budete mít na soupisce, aniž by jednou plácnul do balonu. To již dělá pro našince plat nezanedbatelných 10 000,-Kč měsíčně. Dnešní situace mi připomíná rok 2000, kdy jsem přišel do Belgie a v každém družstvu byl téměř totožný poměr legionářů. Základní rozdíl oproti dnešní situaci v Čechách byl v tom, že se skoro žádný nedostal do pozice střídajícího hráče.

Můj osobní výčet povedených transferů od posledního místa současné extraligové tabulky je asi následovný: Ústí-0, Benátky-1, ČZU Praha-0, Zlín-1, Odolena Voda-1, Ostrava-1, Brno-1, České Budějovice-1, Příbram-2, Liberec-3, Karlovarsko-1, Kladno-4. Snad mě nikdo neobviní, že jsem “svému“ Kladnu přidělil plný počet bodů, ale při pohledu na tabulku a výkony těch kluků kamarádi-kritici přivřete oči.

Je toto číslo 16/35 dostatečné, nebo ne? Na můj vkus je to čistá střelba od boku a loterie padesát na padesát. Tuto úspěšnost by měl každý manažer-volejbalista v penzi při popíjení svého škopku. Kritizovat zahraniční hráče je možná na místě, ale základní stavební kámen úspěchu leží někde jinde. Já osobně jsem v průběžném kontaktu s desítkou hráčských agentů celého světa. S troškou nadsázky někteří z nich jsou schopni prodat i hráče na invalidním vozíku. Tudíž první pravidlo manažera zní- nikdy nevěř agentovi, je to pouze jeho byznys a svoji odměnu má z provize domluvené smlouvy. Samozřejmě existují agenti, kteří svoji práci dělají dlouhodobě a dobře. Ti vědí, že prodat jednoho nepinkače přináší pouze krátkodobý zisk, ale ve finále si tím podřezávám sám sobě větev.

Největší zábavou v posledních letech pro mne je filtrování hráčů v přijaté e-mailové poště. Existují tací nabízeči, kteří mi jednoho hráče pošlou 2x do roka s tím, že půjde o přestupovou bombu. Přiloží poslední verzi nádherně sestříhaného videa z youtubíčka a už roztáčí kolečko cifer za kolik nám ten titul umlátí. V případě že to nezabírá, tak mi nabízí provizi, když mu hráče pomůžu udat někam jinam ke konkurenci. Druhé pravidlo zní-nekoukat na sestříhaný highlights, ale věnovat čas sledováním celých zápasů. V dnešní době existují statistiky i v těch volejbalově zapadlých “rozvojových“ zemích. Přesto vám agent tvrdí opak.

Samotnou kapitolu cizinců tvoří ti ze zámoří. U američanů, kteří znají pouze univerzitní soutěže, si můžete být jisti tím, že jsou taktikou nepolíbení, ale jako správní “amíci“ mají sebevědomí dostačující středu tabulky italské A-1. Při rozborech utkání mají jasně vyhraněné názory, tudíž opíjení českým rohlíkem vám stačit nebude. Většina z nich má velký problém s časovým posunem celoročně. Ne tím, že dodržují svůj denní americký režim v evropském časovém pásmu, ale tím že jsou v neustálém kontaktu s příbuzenstvem. Na tom není nic špatného, ale věřte, že vykecávání po skypu, když už u nás kohouti kokrhají, vám dopolední trénink slušně nabourá. Proto automatické vypínání wi-fi s tím, že to po půlnoci ruší sousedy, není vůbec špatná výmluva.

To, že jsou Brazilci volejbalově nejlepší v posledních dekádách, o tom asi nikdo nepochybuje. Bohužel mám pocit, že někteří manažeři mají rovnítko nastavené tak, že co Brazilec to vítěz olympiády. Jejich fyzické dispozice při sledování lehce sestříhnutého videa na youtube vás natolik omráčí, že už vidíte pouze davy fanoušků při pozápasové děkovačce. Realita je bohužel jiná. Finanční nastavení ceny jihoamerických hráčů vychází ze stavu ekonomiky této země. Jak říká vtipně můj kamarád z řady volejbalových agentů: “Brazilců ti nakydám plné kýble, ale vidle na přehazování ti k tomu fakt už nedám“. Z vlastních zkušeností vím, že cenu hráče si volejbalový trh nastaví sám a většinou se neplete. Tudíž pro naše české poměry přijatelná cena kolem 1000EUR měsíčně je investicí loterijní s velmi malou šancí na výhru.

Proto třetí pravidlo zní- cena odpovídá většinou kvalitě a bez doporučení konkrétní osoby na vytipovaného hráče se risk nevyplácí. Poslední pravidlo omezující finanční ztráty v nákupech je vidět cizince na vlastní oči. V dnešní době cena letenky představuje zanedbatelnou část celkových nákladů. Kupovat zajíce v pytli se opět většinou nevyplácí. Zažil jsem osobně situaci, kdy hráčka s podepsanou smlouvou přijela do svého nového působiště, kde předtím nikdy nebyla. Při pohledu na hornické město Charleroi se jí udělalo nevolno a bez jakýchkoliv komentářů opustila zemi nejbližším letadlem zpět. O tom jak cizinec zapadne do kolektivu nás Čechů a naopak bych mohl napsat samostatný článek, ale o tom třeba někdy příště…

Petr Klár

Hodnocení: 0 - 0 hlasů
autor: Jan Šritter 3.2.2017

Galerie

IMG_2868.jpg

Vložit komentář

Vkládat nové příspěvky mohou pouze přihlášení uživatelé

Volej TV

Další

Nejbližší akce

Další